Dokud má srdce…

Marek Řezanka

Kolik ran ještě, oněměle vzlykám

poté, co vidím, kolik rodin strádá,

musí si zažít tato republika,

jež není vůbec zvyklá na tornáda?

Obrazy zkázy do mysli se vryjí:

Kdo ztratil blízké – i tu střechu ztrácí.

Sotva se daří zmírnit pandemii,

ze vzduchu přišla zkáza s asanací.

Nemám slov – hledím na spoušť ze hřbitova.

Jakoby válka zuřila zde děsná.

Ruiny a trosky – nic se nezachová,

jenom ten kříž – a noční můra ve snách.

Proč opět trpí lidé dobří, hodní?

Mnoho z nich přišlo o veškeré jmění:

Podobně tomu bylo za povodní,

ten strašný šok, jak vteřina vše změní.

Stromy a auta v kraji poházené,

Z domů jsou suti – a těch němých tváří,

jež vzaly za své, když se živel žene,

a během chvilky naděje vám zmaří.

Zůstaňme silní v této těžké chvíli:

Možná ta hrůza konečně nás spojí.

Z pomoci druhých celý národ sílí:

Dokud má srdce – neutone v hnoji…